04:00   RUMUNSKO

Pojedeš do Brašova, řekli mi, natočíš tam šest písniček – českejch písniček! – pro rumunskou televizi, uděláš závěrečnej koncert na festivalu, hezky jim poděkuješ, pozdravíš a vrátíš se zase domů!

Přijel jsem do Brašova – a tam byl sníh. A bylo to už v březnu! Brašov je totiž dost vysoko. Muselo to bejt mezi 4. a 8. březnem, to si pamatuju podle toho, že 8. března, jak známo, je den všech krásnejch ženskejch, a to už jsem byl na československém velvyslanectví v Bukurešti, takže to znamená, že jsme do Brašova museli přijet asi toho čtvrtého, a sedmýho byl ten závěrečnej koncert. A osmýho jsme teda byli na tom velvyslanectví, tam jsme ženám zazpívali a popřáli jim, aby na ně chlapi byli hodní nejenom toho 8. března, aby jim někdy popřáli taky během roku – no a nasedli jsme do letadla a jeli zase zpátky.

To by bylo asi krátký Rumunsko, co? No jo, ono to samozřejmě není všecko. Když jsme přijeli do toho Brašova, ubytovali jsme se v tamním hotelu, podívali jsme se na plán, jak ty koncerty půjdou po sobě a kdy budu mít taky čas něco si prohlídnout – samozřejmě jsem zjistil, že nebudu mít –, a pustil jsem se do práce. V televizi to točil jeden režisér, kterej studoval v Praze, což bylo dobře, protože já dovedu říct rumunsky akorát mulcumesk, což znamená děkuju. Ale to je zase takový slovo, který se hodí všude.

Tak jsme pracovali v televizi, byla to zadní projekce, předváděly se tam různý pohledy na Prahu a vůbec na Čechy a do toho šly písničky. A pomaloučku jsem se taky seznamoval s okolím. To znamená, že jsem šel do kopce za hotelem, tam jsem se rozhlídnul, trošku jsem zmoknul a zase jsem šel dolů a dal jsem si čaj s rumem.

A takhle večer jsem si zašel do velké hotelové jídelny, mohlo tam sedět takovejch pět set lidí, možná i víc, protože to byla strašně velká jídelna. A najednou se tam na pódiu začalo něco chumelit. Koukám, stěhujou tam cimbál, kontrabas, a říkám si, aha, tak to tady asi budou rumunští muzikanti předvádět rumunskej folklór. Ten já miluju, protože – to se nedá nic dělat – tříčtvrteční takt je hezkej, dvoučtvrteční i čtyřčtvrteční taky, ale když se začne kombinovat pětičtvrteční s devítičtvrtečním, tak to začíná bejt interesantní!

A skutečně! Asi tak za dvacet minut spustili – a hráli jako o život! Pustili se do toho hlava nehlava, ale s těma lidma u stolů to moc neudělalo. Byl tam dost kravál, jedlo se, cinkaly vidličky, talíře, skleničky, a mě to začalo trošku rušit. Tak jsem se zvedl od svýho stolu a našel jsem si volnou židli blíž u pódia. Najednou přišel takovej černovlasej sekáč, měl píšťalu – no vlastně píšťalu! – ne jednu, bylo jich asi čtyřiadvacet vedle sebe, a to už jsem začal větřit, protože o téhle píšťale, které Rumuni říkají noj, jsem už slyšel. Je to vlastně ta prastará Panova flétna, kterou můžeme vidět na obrázcích od pana Švabinskýho: satyrek si sedí někde pod stromem, má kozlí kopejtka, kštici a malinký špičatý ouška, růžky ještě nejsou moc vidět, a hraje vílám a ty víly skotačej… Asi to bude pravděpodobně nějaká božská flétna, protože i ti malí čertíci jsou vlastně boží stvoření, když jsou to padlí andělé.

A tak jsem ho poslouchal a čím dál tím víc se mi to líbilo. Až najednou zabubnovali a někdo tam něco řekl a já jsem pochopil, že se bude hrát ta slavná skladba Hora Staccato. A už to jelo! No – trvalo to strašně dlouho a já jsem potom strašně dlouho plácal.

Ale tím to neskončilo. Šel jsem za tím maestrem, kterej na to dul, a snažil jsem se mu vysvětlit, že bych takovou píšťalu chtěl. A on mně skutečně tu píšťalu dal a já ji uložil do kufru a z toho kufru ještě někam a pak už jsem ji nikdy nenašel!

Dodneška mě to samozřejmě mrzí, protože takovou píšťalu bych hrozně rád měl. Je to nástroj lidovej, nástroj velice jednoduchej – ale krásnej! A je to skutečně božskej nástroj, protože člověk vyluzuje svým dechem tóny, který nejsou ničemu podobný, a ty tóny nejdou dolů, nýbrž směrem k nebi!

To byl můj největší zážitek v Brašově, mimo to teda, že při závěrečným koncertu všichni zpívali s námi, protože to byly písničky velice známý, a přišla tam taky fůra lidí, který nás znali. A jako na každým festivalu jsem se tam sešel se známejma lidma, který jsou vždycky při takovýhle příležitosti trošku jiný, než když jsou třeba jenom na svým představení, kde jsou unavený a nemají třeba ani moc chuti k řeči. Kdepak, každej není takovej jako já, aby si ještě po představení sednul a trošku si pokecal.

A teď přeskočím nějakej čas, protože tohle všecko má svou dohru, i když se to netýká rumunského území. Rumunska se to totiž týká pořád!

Když jsem byl ve Francii, viděl jsem tam plakát, kde bylo napsáno George Zamphir. Plakát to byl velikej a na něm byl vyfotografovanej tmavej člověk s ulízanejma vlasama, jiskrný oči, a v ruce držel právě tuhletu Panovu flétnu.

A taky jsem o něm slyšel. Že natočil ve Francii fůru desek, že dokonce dělal muziku k mnoha filmům. A kromě toho všeho jsem ho slyšel několikrát v rádiu. Připadal mi trošku známej, ale říkal jsem si, že by to sice mohl, ale taky nemusel bejt ten člověk, kterýho jsem slyšel tenkrát v Brašově. Protože tenhleten pan Zamphir byl už ve Francii velice proslulej – a nejenom ve Francii!

A tak jsem si pořád říkal, je to on, nebo to není on? Třeba ti kluci mají na ty Panovy flétny nějaký božský vnuknutí nebo co, zkrátka poslouchal jsem několik jeho nahrávek a cítil jsem v tom živelnost a touhu vyjádřit něco, co mě obrovsky zaujalo. Hlavně ve spodních tónech. Když foukáš do píšťaly nebo třeba do flašky, tak se obvykle ten tón nesnižuje, je prostě danej tím sloupcem vzduchu. Ale tenhleten člověk hrál úplně jinak. Ten šel na jedný píšťale až o půldruhýho tónu níž a zase zpátky… a mělo to takovou atmosféru něčeho širokýho… jako když stojíš někde v horách… někde, kde je obrovskej prostor, kde se to nese dálkou… Jako když slyšíš pískat vlak a tón tý píšťaly se snižuje vlivem toho, jak se ten vlak vzdaluje. Něco takovýho zvláštního, subtilního a přitom krásnýho!

Pořád jsem na toho člověka myslel. Až jsem ho jednou potkal živýho. Bylo to v NDR, zeměpisně to s Brašovem vůbec nesouvisí, ale souvisí to s Rumunskem právě kvůli tomuhle člověku.

On žije v Rumunsku, který jsem si strašně zamiloval, je součástí Rumunska, je jeho produktem a hlavně teda největším reprezentantem. Reprezentantem toho lidovýho nástroje.

V tom Německu jsem se s ním sešel při jednom natáčení. Daleko později. Jeli jsme tenkrát s Olinkou v hotelu výtahem dolů do foyeru a on šel kolem výtahu v tom momentě, kdy se otevíraly dveře. Já jsem ho v mžiku zaznamenal a usmál jsem se, on pokynul hlavou, taky se usmál a já jsem říkal Olince: Právě tě zdravil pan Zamphir.

Ona říká: Prosím tě, kde?

Tamhle stojí, povídám.

Tak ten mě nemohl zdravit, protože mě nezná!

Nedá se nic dělat, říkám já, viděl jsem, jak na tebe kejvnul hlavou.

A byli jsme rádi, že můžeme bejt vedle něho v jednom programu. Mně už léta letoucí velice příjemnej, ale dovedu velice pochopit, že třeba já znám jeho a on přitom nezná mě. Nemůže přece znát všecky lidi!

Ale myslím si, že někdy jsou si lidi na první pohled protivný, nebo na první pohled sympatický. Mezi tím jsou ještě lidi, který jsou nám jedno – to je nejhorší!

Zkrátka dopadlo to tak, že jsme ho zahlídli při zkoušce v televizi, jak si připravuje věci, odpoledne jsme se sešli zase u dveří a potkali jsme se s jeho flétnistou. Má takovou krátkou rumunskou flétničku, hraje na to výborně – a je to velice starej pán, šedivej, ale moc mile vypadající, zkrátka takovej dědulka, kterej něco umí a nedělá z toho žádnou vědu.

A potom se stalo, že tenhle starej pán šel před námi do hotelu, otevíral dveře, aby pustil Olinku, a potom ty dveře držel a ukázal mi rukou, že jako abych šel taky, a já jsem mu řekl osudné slovo mulcumesk.

Pravděpodobně to vypadalo, jako že umím dobře rumunsky, takže mi něco odpověděl; asi abych šel napřed, ale já jsem ho přesto pustil dřív, šli jsme kousek vedle sebe – a pak jsme se sešli zase až na zkoušce v televizi. Ale to on už byl takovej kamarádskej, plácal mě po zádech a něco mi povídal a kluci hned říkali: Hele, ty umíš rumunsky, to jsme nevěděli.

A já jsem říkal: Já umím všecko, já se domluvím s každým, jen když umí trošku česky!

A zhlídli jsme tu zkoušku, která byla zajímavá tím, že když George Zamphir začal hrát svoje sólo ve velice rychlým tempu, když skončí muzika a on tam má takovou pasáž, snad dvaatřicet taktů, nevím, já jsem to nepočítal, ale prostě když přišel ten moment, kdy má nasadit, tak přesně v tu chvíli bouchla obrovská žárovka v reflektoru a vysypalo se sklo. Bylo to jak narežírovaný! A všichni se na tý zkoušce začali strašně chechtat a pan Zamphir se jenom podíval nahoru a pokejval, že jako kdo to udělal, tak asi pravděpodobně rytmus má!

No bylo mi příjemný, že se nerozčilil. Řekl jen, že takhle to bude asi vypadat, domluvil se s panem režisérem a hotovo!

Šli jsme na večeři, pojedli jsme, já jsem si došel do auta pro plzeňský Prazdroj, protože ten si vozím všude s sebou, a šel jsem nahoru do pokoje, ještě jsem si připravil nějaký věci na konferenci a vykoupal jsem se, lehnul jsem si a krásně usnul, protože jsem byl ten den dost unavenej.

Ve tři hodiny mi někdo vehementně ťuká na dveře. Přichází náš technikář Straka a říká: Prosím tě, já tě honím po celým hotelu, já jsem zapomněl, kde bydlíš. Musíš okamžitě k nám, sedí s námi pan Zamphir!

No je snad jasný, co jsem udělal, ne? Prohrábnul jsem si vlasy rukou, vzal na sebe něco svršků a běžel jsem do toho pokoje, kde seděli kluci, kde seděl pan Zamphir a na flašku od piva dával koncert!

Teda něco takovýho jsem ještě v životě neslyšel! Neustále měřil v tom hrdle vodu, až našel přesnej poměr mezi sloupcem vody a sloupcem vzduchu, a pak na to dělal tak krásný věci, že jsem pochopil, že to není tou píšťalou, že to není tím nástrojem, že je to všecko v něm! Že tenhle člověk by mohl hrát i na koště!

Bylo to nádherný. Dozvěděl jsem se, že je absolventem bukurešťské konzervatoře, že je sbormistrem, že je dirigentem, že z toho lidovýho nástroje udělal vlastně nástroj klasickej, že napsal obrovskou svitu pro velkej symfonickej orchestr a Panovu flétnu, která se připravuje v Německu, a že to, co se nepovedlo za ty staletí nikomu z jeho kolegů, se povedlo jemu: že uchvátil svět svým srdcem, svým podáním, svým mistrovstvím, svou virtuozitou, která prostě nemá obdoby!

Taky jsem zjistil, že to není žádnej fígl, když ty tóny jdou vejš a zase níž, že to skutečně umí dělat na tom daným malinkým sloupci a že teda jedna oktáva pro něho není vůbec nic.

Jo a nakonec prohlásil, že plzeňský pivo je sice báječný, ale flašky od plzeňskýho piva na pískání dobrý nejsou!